Co je možná před námi

V posledních dnech se zabývám myšlenkami o obecných přínosech změn v kontextu velkých všeho, čím jsme si všichni nedávno prošli. Koronavirová epidemie otřásla základy mnoha pravd a zvyklostí, kterým jsme po dlouhá léta věřili, jako neměnným kánonům moderní doby. Nevratnými změnami prošly obchodní modely mnoha podnikatelských subjektů, způsob práce z domova se stal novým standardem a křehká hranice mezi osobním a pracovním životem se ještě více umenšila. Toto jsou všechno věci viditelné a rozpoznatelné, protože jsou součástí našich profesionálních životů. To co ještě není vidět a co se možná projeví v budoucnosti je oblast psychických poruch, důsledky dlouhodobého stresu z osamělosti, strachu z neviditelého viru COVID 19 a jeho mnohých variant. To se týká i porušení lidské pospolitosti, kdy si lidé pomalu odvykli se setkávat, sdílet osobně své dojmy a mluvit spolu bez technologických pomůcek naší doby. Díky dlouhodobé nucené izolaci a strachu z vycházení se dozajistě zvýší počet pacientů s nejrůznějšími pozdě diagnostikovanými poruchami, protože byly v podstatě zanedbány principy pravidelných kontrolních zdravotních prohlídek. Podle mého názoru tyto vlivy budou mít dlouhodobý dopad i v situaci, kdy COVID 19 nebude takovým strašákem jako dnes. Lidé nejrůznějších věků si jaksi odvykli společenskému styku a takzvaně normálnímu životu. V to lze počítat návštěvy divadel, koncertů, uměleckých výstav a ostatních věcí. K těmto zážitkům nepochybně patří a vždy patřilo o debatovaní o shlédnutém. A zde vidím počátky problému. Poslední léta ukázala, že umíme efektivně žít a pracovat v omezených podmínkách svých domácích kanceláří. Zvykli jsme si neukončovat svou práci podle odpoledních hodin, ale v době kdy je tato práce opravdu hotova. Protože většína z nás trpí falešnou představou, že přece o nic nejde, protože jsme vlastně pořád doma, tak je to špatně. Tím, že záměrně vytlačujeme prvek časové hranice mezi prací a domovem, tak jsme v podstatě pořád v práci. Z tohoto důvodu většina z nás nemá čas na ostatní prvky života, které nám pandemie vzala. Mnoho z nás se stalo vysoce efektivními pracovníky, kteří zvládají dvakrát či třikrát více úkolů než tomu bylo v roce 2019. Je to možné za cenu, že něco jiného jsme odebrali ze svých životů. My již nežijeme jako lidé, ale jako zaměstnanci po 24 hodin denně. Z toho mají zisk naši zaměstnavatelé, ale my tohoto životnímu stylu budeme možná jednou litovat. Mým cílem není kritizovat možnost práce z domova. Mým cílem je napsat, že všeho moc škodí. Za chvíli tu bude nové jaro. Zkusme jen prožít, tak jak se má a odtrhnout zrak od obrazovek a displejů našich technologických pomocníčků, kteří se znenadání staly pány našeho času. Zkusme myslet na to co dělá život životem. Domnívám se, že koronavirus bude ještě nadlouho součástí našich životů jako rýma. Byla by ale velká škoda, kdybychom se díky přehnaným obavám stali pouhými pracujícími roboty a přestali být lidmi. Ekonomové znají tzv. efekt západky. To je společenský jev, při kterém se docílí takových sociálních, technologických změn, že není myslitelný návrat ke starým návykům. Kdysi lidé rozdělávali oheň křesáním. Vynález zápalek vymýtil křesadla a dnes skoro nikdo takto oheň nezapaluje. Ze společenského pohledu jsme nyní v poloze těsně před zaklaputím nové západky. Věřím, že do budoucna musíme počítat s nutnými změnami v pracovním právu, ve způsobu týmové práce a novými standardy v komunikaci. To co bylo před časem prezentováno jako benefit se stane běžnou věcí a naopak. Nepochybně budou kodifikovány nové právní a praktické úpravy pro kombinaci práce a mimopracovního života na základě našich nově nabytých zkušeností. Využijme nové jaro k tomu, že vystoupíme ze svých domácích kanceláří a budeme žít. Stále si myslím, že je to zapotřebí. A hlavně nezanedbávejte dál preventivní zdravotní prohlídky.