O vůdcích

Každá doba má své vůdce. Někteří z nich vyčnívají silou své osobnosti, jiní se do čela dostanou okolnostmi. Ale skuteční vůdcové jsou ti, kteří zanechají stopu hlubší než dočasný otisk moci. A jsou i tací, kteří, kteří spojují schopnost jednat s vnitřní morální pevností. A právě po takových vůdcích dnes toužíme. V době nejistoty, informačního chaosu a proměnlivých hodnot máme přirozenou potřebu hledat opory. Vůdce, kterým bychom mohli důvěřovat. Ne proto, že by znali odpovědi na všechny otázky, ale proto, že dokážou klást správné otázky. Ne proto, že jsou neomylní, ale protože jsou pokorní tváří v tvář chybám. Skutečný vůdce není ten, kdo nejhlasitěji mluví, ale ten, kdo dokáže naslouchat. Není to ten, kdo slibuje rychlá řešení, ale ten, kdo chápe složitost světa a nebojí se ji přiznat. Pravý vůdce není manipulátor emocí, ale nositel vize, která přesahuje jeho vlastní prospěch. Umí spojovat lidi, ne je rozdělovat. Ví, že autorita není dána funkcí, ale charakterem. Historie zná takové vůdce. Byli to lidé, kteří nesli tíhu rozhodnutí, a přitom neztratili lidskost. Měli odvahu jednat, když je to těžké, a zůstat věrný tomu, co je správné, i když je to nepopulární. Vůdcovství není jen výsadou velkých jmen. Každá společnost potřebuje i tiché vůdce. Ti jsou příkladem ve svých komunitách, ve své rodině a v každodenním životě. Někdy je opravdovým vůdcem ten, kdo v těžké chvíli zachová klid. Kdo si stojí za pravdou, i když za ni platí. Kdo druhým dodá odvahu tím, jak se chová a nikoliv jen tím, co říká. Dnešní svět je plný hlasů, které chtějí vést, ale málo z nich opravdu ví, kam a proč. Toužíme po vůdcích, ale musíme být také připraveni na to, co opravdové vůdcovství obnáší. Znamená to nést odpovědnost, nést riziko, nést pochybnosti. Znamená to vidět dál než k dalším volbám. Znamená to sloužit a ne jen vládnout. Zároveň bychom si měli klást otázku: jsme připraveni být těmto vůdcům partnery? Máme odvahu požadovat čestnost, ale i být čestní? Chceme po nich odvahu, ale jsme ochotni ji projevit i my? Opravdové vůdcovství se totiž nevytváří ve vzduchoprázdnu. Vyrůstá ze společnosti, která si ho zaslouží, která ho chápe a která je ochotná ho následovat ne jako zástup, ale jako společenství. Věřím, že i dnes mezi námi žijí lidé, kteří mohou být vůdci, byť si to sami nemyslí. Možná nejsou v centru pozornosti, ale jednou mohou stát v jejím středu. Jednou bude záležet na jejich hodnotách, ne na jejich obrazu. Věřím, že skutečné vůdcovství je stále možné a to jej jedna z nějvětších nadějí doby. Proto bychom neměli hledat spasitele, ale příklad. Neměli bychom hledat moc, ale službu. Neměli bychom hledat vůdce, kteří nás budou jen reprezentovat, ale takové, kteří nás budou inspirovat být lepšími lidmi.

O čestnosti

V době, kdy se svět zdá být zahlcen informacemi, názory a přetvářkou, se čestnost může jevit jako staromódní pojem. Jako by patřila do jiného století, do učebnic, na pomníky, nebo do příběhů, které si vyprávíme, ale s nimiž se už nesetkáváme. A přesto – nebo možná právě proto – je čestnost hodnotou, kterou potřebujeme více než kdy dřív. Čestnost není slabost. Je to vnitřní pevnost, schopnost zůstat věrný pravdě, i když je to nepohodlné. Být čestný znamená stát si za svým slovem, i když by bylo jednodušší mlčet, nebo se vykroutit. Znamená říkat pravdu nejen druhým, ale i sám sobě. Znamená být v souladu se svým svědomím, i když nás nikdo nesleduje. Ve veřejném prostoru se však čestnost často ztrácí pod nánosem populismu, mediální manipulace a krátkodobých zájmů. Jsme svědky situací, kdy úspěch bývá měřen spíše schopností přizpůsobit se, než schopností stát pevně. Místo dlouhodobé důvěry se staví na rychlém zisku, místo pravdy na dojmu, místo charakteru na obrazu. A přesto: touha po čestnosti v nás přetrvává. Poznáme ji, když ji uvidíme, protože je často skryta v tichém gestu, ve statečném postoji, v lidském přiznání chyby. Čestní lidé nemusejí být hlasití. Neusilují o obdiv, nebudují kult sebe sama. Často je poznáme podle toho, že neuhýbají, když jde do tuhého, a že drží slovo, i když je nikdo nenutí. Čestnost není ideál pro anděly, ale pro lidi. Je každodenní volbou, kterou aplikujeme v práci, v rodině, v přátelství. Není vždy je snadná. Ale právě v její nesamozřejmosti se skrývá její krása. Čestnost nečiní svět dokonalým, ale činí ho důstojným. A činí důstojnými i nás. Dnešní svět možná čestnost neodměňuje okamžitě – ale potřebuje ji víc než kdy jindy. Potřebuje lidi, kteří se nenechají zlomit, kteří se nenechají koupit, a kteří nezradí to, co považují za správné. Potřebuje ty, kteří vědí, že i v nejistotě lze zůstat pravdivý. A že právě v tom je trocha naděje pro celou společnost.

O naději

V posledních týdnech se nám všem změnil svět a s ním i jeho dosud samozřejmé jistoty. Více než tři desetiletí jsme věděli, kde stojíme, jaké je naše místo a kdo je náš spojenec, a kdo nikoliv. Události posledních dní však ukazují, že stále platí staré úsloví: „Nikdo nic nemá nikdy za definitivní.“ Nepřísluší mi pouštět se do geopolitických či ekonomických analýz. Cítím ale, že mohu mluvit o svých pocitech a nadějích. Podle mého názoru se čas od času objeví dějinné zlomy. To jsou chvíle, kdy se události zrychlují, a to, co donedávna platilo, náhle přestává být tak jisté. Moje generace si takovou proměnu zažila v roce 1989. Politické změny tehdy znamenaly zásadní přerod celé společnosti. Dá se říci, že jsme na nich jako jednotlivci i jako celek vydělali. Mnoha lidem byly navráceny hodnoty svobody, osobního rozvoje, kreativity a možností profesního uplatnění. Vyšli jsme ze šedého socialismu do světa, který byl úplněbarevný. Tehdy to byl svět služeb, podnikání a nově vznikajícího globálního ekonomického řádu. Tento řád nabídl příležitost uplatnit se na světových trzích a poznat míru svobody, která nám byla dříve nedostupná. Od té doby jsme prošli obdobím globalizace, pandemie koronaviru, a nyní čelíme deglobalizačním trendům. Znovu se vrací obchodní bariéry, o nichž jsme si mysleli, že už patří minulosti. Média nás o tom všem neustále informují. Výsledkem je pocit rozkolísanosti, ktery je charakterizován pocitem, že nelze nikomu a ničemu věřit. Zdá se, že svět, jak jsme ho znali, pomalu mizí. Navíc se na nás valí informace, které často odhalují historickou neznalost těch, kdo je šíří. Vnímám to jako krátkodobou, manipulativní hru několika jedinců, kteří mají přístup k mezinárodnímu prostoru a z něj promítají své vize. Přesto věřím, že existuje naděje, že lidé sami nepřipustí tak brutální proměnu obchodních zvyklostí, na kterých jsme po desetiletí stavěli. Tu naději musíme přijmout do svých myslí i srdcí, aby přehlušila lavinu chybných rozhodnutí, která se na nás v poslední době valí. Naděje je často jen malý plamínek, kzetrý se za vhodných podmínek se může rozhořet. Mluvme o naději s ostatními, protože právě jejím sdílením můžeme předejít všeobecnému pocitu porážky, skepse či defétismu. Naděje, že svět není tak špatný, jak se zdá, úzce souvisí s vírou v historickou spravedlnost. Věřme, že právě ta zabrání trvalému pokřivení pohledu na svět, na bývalá spojenectví i naši společnou historii. Státní službu kdysi vykonávali lidé, kteří disponovali ctnostmi skutečných státníků. Věděli, co je rozvaha, měli respekt ostatních, hluboké znalosti i zkušenosti. Jejich rozhodnutí byla složitá, ale bývala chápána jako nezbytná, nikoliv jako účelová či krátkodobě výhodná. Víme, že lidské potřeby se mění s věkem. V pozdějším věku se často objevuje touha po společenském odkazu. Věřím proto, že potřeba destruktivního odkazu, který lze popsat jako rozvrácení tradičních vazeb, důvěry a spojenectví nepreváží nad touhou po smysluplných, důstojných činech. Máme naději, že světový řád se sice promění, ale jeho podstata zůstane zachována. Že i nadále budeme vědět, kdo je naším přítelem a kdo není. A že se budeme umět orientovat ve světě, aniž bychom ztratili morální kompas. Osobně věřím, že na tuto dobu budeme jednou vzpomínat jako na období, které sice bylo nepříjemné, ale důsledně nás zbavilo civilizační slepoty. Mou nadějí je, že budeme znovu jasně vidět kdo je kdo a co je co. Charlie Chaplin ve filmu Diktátor říká, že „příliš mnoho myslíme a příliš málo cítíme.“ Věřím, že se naučíme dříve, než bude pozdě. A právě to je možná ta největší naděje dnešních dnů.