O naději

V posledních týdnech se nám všem změnil svět a s ním i jeho dosud samozřejmé jistoty. Více než tři desetiletí jsme věděli, kde stojíme, jaké je naše místo a kdo je náš spojenec, a kdo nikoliv. Události posledních dní však ukazují, že stále platí staré úsloví: „Nikdo nic nemá nikdy za definitivní.“ Nepřísluší mi pouštět se do geopolitických či ekonomických analýz. Cítím ale, že mohu mluvit o svých pocitech a nadějích. Podle mého názoru se čas od času objeví dějinné zlomy. To jsou chvíle, kdy se události zrychlují, a to, co donedávna platilo, náhle přestává být tak jisté. Moje generace si takovou proměnu zažila v roce 1989. Politické změny tehdy znamenaly zásadní přerod celé společnosti. Dá se říci, že jsme na nich jako jednotlivci i jako celek vydělali. Mnoha lidem byly navráceny hodnoty svobody, osobního rozvoje, kreativity a možností profesního uplatnění. Vyšli jsme ze šedého socialismu do světa, který byl úplněbarevný. Tehdy to byl svět služeb, podnikání a nově vznikajícího globálního ekonomického řádu. Tento řád nabídl příležitost uplatnit se na světových trzích a poznat míru svobody, která nám byla dříve nedostupná. Od té doby jsme prošli obdobím globalizace, pandemie koronaviru, a nyní čelíme deglobalizačním trendům. Znovu se vrací obchodní bariéry, o nichž jsme si mysleli, že už patří minulosti. Média nás o tom všem neustále informují. Výsledkem je pocit rozkolísanosti, ktery je charakterizován pocitem, že nelze nikomu a ničemu věřit. Zdá se, že svět, jak jsme ho znali, pomalu mizí. Navíc se na nás valí informace, které často odhalují historickou neznalost těch, kdo je šíří. Vnímám to jako krátkodobou, manipulativní hru několika jedinců, kteří mají přístup k mezinárodnímu prostoru a z něj promítají své vize. Přesto věřím, že existuje naděje, že lidé sami nepřipustí tak brutální proměnu obchodních zvyklostí, na kterých jsme po desetiletí stavěli. Tu naději musíme přijmout do svých myslí i srdcí, aby přehlušila lavinu chybných rozhodnutí, která se na nás v poslední době valí. Naděje je často jen malý plamínek, kzetrý se za vhodných podmínek se může rozhořet. Mluvme o naději s ostatními, protože právě jejím sdílením můžeme předejít všeobecnému pocitu porážky, skepse či defétismu. Naděje, že svět není tak špatný, jak se zdá, úzce souvisí s vírou v historickou spravedlnost. Věřme, že právě ta zabrání trvalému pokřivení pohledu na svět, na bývalá spojenectví i naši společnou historii. Státní službu kdysi vykonávali lidé, kteří disponovali ctnostmi skutečných státníků. Věděli, co je rozvaha, měli respekt ostatních, hluboké znalosti i zkušenosti. Jejich rozhodnutí byla složitá, ale bývala chápána jako nezbytná, nikoliv jako účelová či krátkodobě výhodná. Víme, že lidské potřeby se mění s věkem. V pozdějším věku se často objevuje touha po společenském odkazu. Věřím proto, že potřeba destruktivního odkazu, který lze popsat jako rozvrácení tradičních vazeb, důvěry a spojenectví nepreváží nad touhou po smysluplných, důstojných činech. Máme naději, že světový řád se sice promění, ale jeho podstata zůstane zachována. Že i nadále budeme vědět, kdo je naším přítelem a kdo není. A že se budeme umět orientovat ve světě, aniž bychom ztratili morální kompas. Osobně věřím, že na tuto dobu budeme jednou vzpomínat jako na období, které sice bylo nepříjemné, ale důsledně nás zbavilo civilizační slepoty. Mou nadějí je, že budeme znovu jasně vidět kdo je kdo a co je co. Charlie Chaplin ve filmu Diktátor říká, že „příliš mnoho myslíme a příliš málo cítíme.“ Věřím, že se naučíme dříve, než bude pozdě. A právě to je možná ta největší naděje dnešních dnů.