O čestnosti

V době, kdy se svět zdá být zahlcen informacemi, názory a přetvářkou, se čestnost může jevit jako staromódní pojem. Jako by patřila do jiného století, do učebnic, na pomníky, nebo do příběhů, které si vyprávíme, ale s nimiž se už nesetkáváme. A přesto – nebo možná právě proto – je čestnost hodnotou, kterou potřebujeme více než kdy dřív. Čestnost není slabost. Je to vnitřní pevnost, schopnost zůstat věrný pravdě, i když je to nepohodlné. Být čestný znamená stát si za svým slovem, i když by bylo jednodušší mlčet, nebo se vykroutit. Znamená říkat pravdu nejen druhým, ale i sám sobě. Znamená být v souladu se svým svědomím, i když nás nikdo nesleduje. Ve veřejném prostoru se však čestnost často ztrácí pod nánosem populismu, mediální manipulace a krátkodobých zájmů. Jsme svědky situací, kdy úspěch bývá měřen spíše schopností přizpůsobit se, než schopností stát pevně. Místo dlouhodobé důvěry se staví na rychlém zisku, místo pravdy na dojmu, místo charakteru na obrazu. A přesto: touha po čestnosti v nás přetrvává. Poznáme ji, když ji uvidíme, protože je často skryta v tichém gestu, ve statečném postoji, v lidském přiznání chyby. Čestní lidé nemusejí být hlasití. Neusilují o obdiv, nebudují kult sebe sama. Často je poznáme podle toho, že neuhýbají, když jde do tuhého, a že drží slovo, i když je nikdo nenutí. Čestnost není ideál pro anděly, ale pro lidi. Je každodenní volbou, kterou aplikujeme v práci, v rodině, v přátelství. Není vždy je snadná. Ale právě v její nesamozřejmosti se skrývá její krása. Čestnost nečiní svět dokonalým, ale činí ho důstojným. A činí důstojnými i nás. Dnešní svět možná čestnost neodměňuje okamžitě – ale potřebuje ji víc než kdy jindy. Potřebuje lidi, kteří se nenechají zlomit, kteří se nenechají koupit, a kteří nezradí to, co považují za správné. Potřebuje ty, kteří vědí, že i v nejistotě lze zůstat pravdivý. A že právě v tom je trocha naděje pro celou společnost.