Proč WTO mlčí?

Světová obchodní organizace (WTO) má plnit klíčovou roli při prosazování rovnosti a spravedlnosti v rámci otevřeného světového trhu. Jejím hlavním posláním je vytvářet a udržovat mechanismy, které umožňují odstraňovat nebo alespoň zmírňovat obchodní bariéry mezi členskými státy. V uplynulých týdnech jsme však byli svědky bezprecedentního zvýšení celních sazeb, a to na základě rozhodnutí, které se neopírá o objektivní ekonomická data, ale spíše o subjektivní dojem nespravedlnosti v mezinárodních obchodních vztazích. Právě v takových situacích by WTO měla sehrát aktivní roli a usilovat o obnovení rovnováhy a férovosti v mezinárodním obchodě. Namísto toho se však organizace omezuje na publikování ekonomických prognóz a statistik, aniž by reflektovala zásadní posuny v mezinárodním obchodním klimatu. Takový přístup vyvolává oprávněné pochybnosti o skutečné funkčnosti a efektivitě této instituce. Domnívám se, že WTO se postupně stává prázdným rámcem. Podle mého názoru je institucí, která ztrácí schopnost plnit své původní poslání. Bylo by proto na místě otevřeně diskutovat o důvodech této pasivity a zvážit, zda její činnost ještě naplňuje potřeby současného globálního trhu. V situaci, kdy její analytické výstupy může generovat kterýkoli moderní statistický ústav, se logicky nabízí otázka, zda není čas na zásadní reformu, nebo dokonce zrušení této organizace.

O vůdcích

Každá doba má své vůdce. Někteří z nich vyčnívají silou své osobnosti, jiní se do čela dostanou okolnostmi. Ale skuteční vůdcové jsou ti, kteří zanechají stopu hlubší než dočasný otisk moci. A jsou i tací, kteří, kteří spojují schopnost jednat s vnitřní morální pevností. A právě po takových vůdcích dnes toužíme. V době nejistoty, informačního chaosu a proměnlivých hodnot máme přirozenou potřebu hledat opory. Vůdce, kterým bychom mohli důvěřovat. Ne proto, že by znali odpovědi na všechny otázky, ale proto, že dokážou klást správné otázky. Ne proto, že jsou neomylní, ale protože jsou pokorní tváří v tvář chybám. Skutečný vůdce není ten, kdo nejhlasitěji mluví, ale ten, kdo dokáže naslouchat. Není to ten, kdo slibuje rychlá řešení, ale ten, kdo chápe složitost světa a nebojí se ji přiznat. Pravý vůdce není manipulátor emocí, ale nositel vize, která přesahuje jeho vlastní prospěch. Umí spojovat lidi, ne je rozdělovat. Ví, že autorita není dána funkcí, ale charakterem. Historie zná takové vůdce. Byli to lidé, kteří nesli tíhu rozhodnutí, a přitom neztratili lidskost. Měli odvahu jednat, když je to těžké, a zůstat věrný tomu, co je správné, i když je to nepopulární. Vůdcovství není jen výsadou velkých jmen. Každá společnost potřebuje i tiché vůdce. Ti jsou příkladem ve svých komunitách, ve své rodině a v každodenním životě. Někdy je opravdovým vůdcem ten, kdo v těžké chvíli zachová klid. Kdo si stojí za pravdou, i když za ni platí. Kdo druhým dodá odvahu tím, jak se chová a nikoliv jen tím, co říká. Dnešní svět je plný hlasů, které chtějí vést, ale málo z nich opravdu ví, kam a proč. Toužíme po vůdcích, ale musíme být také připraveni na to, co opravdové vůdcovství obnáší. Znamená to nést odpovědnost, nést riziko, nést pochybnosti. Znamená to vidět dál než k dalším volbám. Znamená to sloužit a ne jen vládnout. Zároveň bychom si měli klást otázku: jsme připraveni být těmto vůdcům partnery? Máme odvahu požadovat čestnost, ale i být čestní? Chceme po nich odvahu, ale jsme ochotni ji projevit i my? Opravdové vůdcovství se totiž nevytváří ve vzduchoprázdnu. Vyrůstá ze společnosti, která si ho zaslouží, která ho chápe a která je ochotná ho následovat ne jako zástup, ale jako společenství. Věřím, že i dnes mezi námi žijí lidé, kteří mohou být vůdci, byť si to sami nemyslí. Možná nejsou v centru pozornosti, ale jednou mohou stát v jejím středu. Jednou bude záležet na jejich hodnotách, ne na jejich obrazu. Věřím, že skutečné vůdcovství je stále možné a to jej jedna z nějvětších nadějí doby. Proto bychom neměli hledat spasitele, ale příklad. Neměli bychom hledat moc, ale službu. Neměli bychom hledat vůdce, kteří nás budou jen reprezentovat, ale takové, kteří nás budou inspirovat být lepšími lidmi.

O čestnosti

V době, kdy se svět zdá být zahlcen informacemi, názory a přetvářkou, se čestnost může jevit jako staromódní pojem. Jako by patřila do jiného století, do učebnic, na pomníky, nebo do příběhů, které si vyprávíme, ale s nimiž se už nesetkáváme. A přesto – nebo možná právě proto – je čestnost hodnotou, kterou potřebujeme více než kdy dřív. Čestnost není slabost. Je to vnitřní pevnost, schopnost zůstat věrný pravdě, i když je to nepohodlné. Být čestný znamená stát si za svým slovem, i když by bylo jednodušší mlčet, nebo se vykroutit. Znamená říkat pravdu nejen druhým, ale i sám sobě. Znamená být v souladu se svým svědomím, i když nás nikdo nesleduje. Ve veřejném prostoru se však čestnost často ztrácí pod nánosem populismu, mediální manipulace a krátkodobých zájmů. Jsme svědky situací, kdy úspěch bývá měřen spíše schopností přizpůsobit se, než schopností stát pevně. Místo dlouhodobé důvěry se staví na rychlém zisku, místo pravdy na dojmu, místo charakteru na obrazu. A přesto: touha po čestnosti v nás přetrvává. Poznáme ji, když ji uvidíme, protože je často skryta v tichém gestu, ve statečném postoji, v lidském přiznání chyby. Čestní lidé nemusejí být hlasití. Neusilují o obdiv, nebudují kult sebe sama. Často je poznáme podle toho, že neuhýbají, když jde do tuhého, a že drží slovo, i když je nikdo nenutí. Čestnost není ideál pro anděly, ale pro lidi. Je každodenní volbou, kterou aplikujeme v práci, v rodině, v přátelství. Není vždy je snadná. Ale právě v její nesamozřejmosti se skrývá její krása. Čestnost nečiní svět dokonalým, ale činí ho důstojným. A činí důstojnými i nás. Dnešní svět možná čestnost neodměňuje okamžitě – ale potřebuje ji víc než kdy jindy. Potřebuje lidi, kteří se nenechají zlomit, kteří se nenechají koupit, a kteří nezradí to, co považují za správné. Potřebuje ty, kteří vědí, že i v nejistotě lze zůstat pravdivý. A že právě v tom je trocha naděje pro celou společnost.

O naději

V posledních týdnech se nám všem změnil svět a s ním i jeho dosud samozřejmé jistoty. Více než tři desetiletí jsme věděli, kde stojíme, jaké je naše místo a kdo je náš spojenec, a kdo nikoliv. Události posledních dní však ukazují, že stále platí staré úsloví: „Nikdo nic nemá nikdy za definitivní.“ Nepřísluší mi pouštět se do geopolitických či ekonomických analýz. Cítím ale, že mohu mluvit o svých pocitech a nadějích. Podle mého názoru se čas od času objeví dějinné zlomy. To jsou chvíle, kdy se události zrychlují, a to, co donedávna platilo, náhle přestává být tak jisté. Moje generace si takovou proměnu zažila v roce 1989. Politické změny tehdy znamenaly zásadní přerod celé společnosti. Dá se říci, že jsme na nich jako jednotlivci i jako celek vydělali. Mnoha lidem byly navráceny hodnoty svobody, osobního rozvoje, kreativity a možností profesního uplatnění. Vyšli jsme ze šedého socialismu do světa, který byl úplněbarevný. Tehdy to byl svět služeb, podnikání a nově vznikajícího globálního ekonomického řádu. Tento řád nabídl příležitost uplatnit se na světových trzích a poznat míru svobody, která nám byla dříve nedostupná. Od té doby jsme prošli obdobím globalizace, pandemie koronaviru, a nyní čelíme deglobalizačním trendům. Znovu se vrací obchodní bariéry, o nichž jsme si mysleli, že už patří minulosti. Média nás o tom všem neustále informují. Výsledkem je pocit rozkolísanosti, ktery je charakterizován pocitem, že nelze nikomu a ničemu věřit. Zdá se, že svět, jak jsme ho znali, pomalu mizí. Navíc se na nás valí informace, které často odhalují historickou neznalost těch, kdo je šíří. Vnímám to jako krátkodobou, manipulativní hru několika jedinců, kteří mají přístup k mezinárodnímu prostoru a z něj promítají své vize. Přesto věřím, že existuje naděje, že lidé sami nepřipustí tak brutální proměnu obchodních zvyklostí, na kterých jsme po desetiletí stavěli. Tu naději musíme přijmout do svých myslí i srdcí, aby přehlušila lavinu chybných rozhodnutí, která se na nás v poslední době valí. Naděje je často jen malý plamínek, kzetrý se za vhodných podmínek se může rozhořet. Mluvme o naději s ostatními, protože právě jejím sdílením můžeme předejít všeobecnému pocitu porážky, skepse či defétismu. Naděje, že svět není tak špatný, jak se zdá, úzce souvisí s vírou v historickou spravedlnost. Věřme, že právě ta zabrání trvalému pokřivení pohledu na svět, na bývalá spojenectví i naši společnou historii. Státní službu kdysi vykonávali lidé, kteří disponovali ctnostmi skutečných státníků. Věděli, co je rozvaha, měli respekt ostatních, hluboké znalosti i zkušenosti. Jejich rozhodnutí byla složitá, ale bývala chápána jako nezbytná, nikoliv jako účelová či krátkodobě výhodná. Víme, že lidské potřeby se mění s věkem. V pozdějším věku se často objevuje touha po společenském odkazu. Věřím proto, že potřeba destruktivního odkazu, který lze popsat jako rozvrácení tradičních vazeb, důvěry a spojenectví nepreváží nad touhou po smysluplných, důstojných činech. Máme naději, že světový řád se sice promění, ale jeho podstata zůstane zachována. Že i nadále budeme vědět, kdo je naším přítelem a kdo není. A že se budeme umět orientovat ve světě, aniž bychom ztratili morální kompas. Osobně věřím, že na tuto dobu budeme jednou vzpomínat jako na období, které sice bylo nepříjemné, ale důsledně nás zbavilo civilizační slepoty. Mou nadějí je, že budeme znovu jasně vidět kdo je kdo a co je co. Charlie Chaplin ve filmu Diktátor říká, že „příliš mnoho myslíme a příliš málo cítíme.“ Věřím, že se naučíme dříve, než bude pozdě. A právě to je možná ta největší naděje dnešních dnů.

Obraz a odraz

Obrazem nazýváme cokoliv, co lze spatřit. Obraz v našem mozku je výsledným vjemem součinnnosti funkce zrakového nervu a působení světla. Díky těmto obrazům lze vidět a poznat svět. Jsou obrazy odrazem našich představ, snů a myšlenek? Skvělé obrazy, které vystavují velké galerie jsou velkolepým svědectvím o schopnosti zasadit myšlenku do rámce perspektivy, kompozice a iluminace barevného řešení. Je jasné, že je zapotřebí mnoha a mnoha dalších atributů, aby se záměr stal uměleckým dílem. Ale někde na prvopočátku je představa, záměr či plán. To je začátek cesty a umělec se po ní vydá s pomocí znalostí a nástrojů své profese. Jeho úsilí je završeno dokončením obrazu. I duše má své obrazy, kterým se říká představy. Tyto představy mohou být povzbudivé ři naopak znepokojivé. Duše člověka je neprobádané místo, kde lze najít vše od radosti k nejhlubší depresi. Naše duše se sytí obrazy okolního světa. Tyto obrazy formují naši představu o kráse a eleganci. V opačném případě mohou strašné obrazy skutečností, které vnímáme mohou způsobit traumata a duševní poruchy. I zde platí, že čím člověk zachází, tím také schází. Fyzikální parametry odrazu jsou všeobecně známé. Víme, že se od sebe odráží pevná tělesa nebo paprsky od vodní hladiny či od zrcadel. Odrážet se mohou i vyslovené prosby od hluchých uší či vyznání lásky od uzamčeného srdce. Lze řící, že se odráží to, co nechce či nemůže býti přijato. To podstatné je, že s jedná o proces vysílání sdělení a jeho přijímání. A obrazy nejdou jen doménou umělců a výtvarníků stejně jako odrazy nenáleží pouze fyzikům. Snažme se, aby tato cesta byla vždy nejkratší a prosta zbytečných překážek tvořených předsudky a zaujatostí či záměrným nepochopením. Každý odraz může v mysli čloběka generovat obraz s tím vzniká mnohdy nečekaná přidaná hodnota světu. Snažme se nepřekážet vzájemné vazbě mezi obrazy a odrazy.

O rizicích

Řízení rizik je poměrně mladou manažerskou disciplínou, která postupem času nabývá na vážnosti a významu. Během posledních let byly vytvořeny různé metody pro výpočet a kategorizaci nejrůznějších rizik. Lze říci že rizika obsaženo v každé lidské činnosti. Proto mi dovolte parafrázovat Jana Wericha větou, že boj s riziky nemůžeme nikdy vyhrát, ale nesmím v něm nikdy přestat. Pro řízení rizik je třeba mít k dispozici rozumný systém na jejich řízení. Tento systém mívá obvykle několik základních atributů. Základním krokem je uvědomění si existenci rizik v interních obchodních a administrativních procesech. Tato znalost dále umožní vytvořit popis rizika a určit jeho pravděpodobnost a případný dopad.Řízení rizik má v dnešním podnikatelském prostředí mnoho a mnoho podob, forem a způsobu exekutivního provádění. V praxi je k vidění mnoho systémů, které rizika kvantifikují, měří či definují. Je třeba si ale uvědomit, že žádný zákon nebo nařízení není univerzální a nelze ho slepě implementovat do každodenní praxe jakéhokoliv komerčního subjektu. Je třeba se věnovat samostatnému zkoumání toho, jaká rizika se v prostředí dané firmy vyskytují, je třeba vědět kolik je doopravdy reálných a, která rizika lze vyloučit jako nerelevantní. Zde snad více než jinde platí Goethovo rčení o šedivé teorii a zeleném stromu života. V časech, kdy jsou komerční subjekty svazovány desítkami regulatorních pravidel, které kontrolují a monitorují oblasti od vykazování finančních výsledků, přes zásady ESG nebo pravidla nakládání s osobními údaji zaměstnanců je řízení rizik enklávou svobody a kreativity.

O hledání shody neboli compliance

Compliance není jen pojmem v moderním manažerském slovníku. Je to klíčový koncept, který spojuje teorii s praxí a zajišťuje soulad mezi vnějšími normami a vnitřními parametry našeho podnikatelského prostředí. Je to princip, který nám pomáhá udržovat soulad mezi požadavky a skutečným dodržováním zákonů a nařízení. Díky dodržování principu compliance jsme lépe připraveni čelit výzvám v podnikání a tím i dosažení svých cílů. Realizace principu compliance v praxi má mnoho variant. Především se jedná o stanovení hraničních podmínek toho, co je pro naše podnikání z hlediska zákonných povinností naprosto zásadní a o způsobu nezávislého a nestranného ověření, že tyto podmínky jsou splněny. Tento výrok musí provést oprávněná autorita vybavená profesní erudicí a věrohodnou praxí. V dnešním složitém podnikatelském prostředí je dodržování předpisů a standardů nezbytné pro úspěch a udržení důvěry zákazníků. Jedním z klíčových nástrojů, který úspěšné společnosti využívají k dosažení tohoto cíle, je právě princip compliance. Je to cesta k úspěchu, která zajišťuje soulad mezi požadovaným a dosahovaným stavem, a pravidelná kontrola dodržování principu compliance pomáhá identifikovat případné nedostatky a zjednat nápravu. Nebojme se compliance.

O ceně a hodnotě

Na základě účetních pravidel, která se používají pro stanovení hodnoty majetku, jsme schopni přesně vypočítat hodnotu nemovitých a movitých věcí, jež tvoří materiální aktiva každého podniku. Standardizované postupy nám umožňují kombinovat nákupní cenu, odpisy a zůstatkovou cenu, čímž získáme údaj reprezentující finanční ohodnocení těchto aktiv. V každodenním životě nás obklopuje mnoho věcí a předmětů, které si pořizujeme za účelem uspokojování nejrůznějších potřeb. Jsou to věci jako například oblečení, knihy, počítače, vybavení bytu, šperky či auta, která nám poskytují pocit dobré a zajištěné existence. K tomu připočtěme i velké množství potravin a nápojů, které učiní náš život příjemnějším a snesitelnějším. Dnes si kladu otázku, jaký je rozdíl mezi cenou věci a hodnotou prožitku. Nikdo nemůže numericky vyčíslit svobodu, západ slunce, svit hvězd, radost z poslechu dobré hudby, dobrý vztah nebo každodenně potřebné zdraví. Podle mého názoru je nutné si začít vážit věcí a pojmů, na kterých nevisí cenovka. Jsou nejcennější, protože se nedají koupit, ale pouze získat. Cena je relevantní pro finanční účetnictví, ale hodnota je něco jiného. Snažme se objevovat hodnoty ve všem, co nás obklopuje. Hledejme ji v našem okolí, v našich vztazích a ve všem, co nám přináší radost. Je lepší obohacovat naše životy o zážitky, vjemy a zkušenosti, které jsou hodnotami, než si zakoupit popáté ten samý výrobek.

O profesionální cti

Všichni bychom měli ve své práci dodržovat profesionální kodexy, zvykové právo a osvědčenou praxi. Očekávalo by se, že naši kolegové a nadřízení tyto normy znají a respektují. Měli by vědět, co je v rámci naší profese přijatelné a co není, aniž by to porušovalo naše profesionální svědomí. Bohužel se však stává, že toto pravidlo není vždy dodržováno. Nedávno jsem byl požádán, abych jako auditor prozkoumal provozní aktivity zaměstnance, který není v naší firmě nejvyšším vedením příliš oblíben. Prováděl jsem důkladné šetření a nenašel jsem žádné pochybení. Pečlivě a nestranně jsem zhodnotil dostupnou auditní evidenci a nenašel jsem nic, co by odporovalo platným směrnicím a dalším interním předpisům naší organizace, pro niž oba pracujeme. S tímto závěrem jsem seznámil nejvyšší vedení. Od té doby mám pocit, že jsem u vedení jaksi ztratil oblibu, pravděpodobně kvůli tomu, že jsem nepodpořil plánovaný postih tohoto zaměstnance. Jsem pevně přesvědčen, že je důležité jednat v souladu s naší profesionální integritou a objektivitou. Jako auditor mohu dělat to, co dělá zrcadlo. Zrcadlo nemůže zkreslovat obrazy, ale pouze je odrážet.

Běh před lavinou

V poslední době vnímám mnoho zpráv, které se týkají ekonomického, sociálního a demografického vývoje světa. Média nás každý den bombardují širokou škálou negativních zpráv. Rozumím tomu, že špatné zprávy jsou možná atraktivní pro jejich příjemce, ale soudím, že všeho moc škodí. Nejsem vůbec ochoten propadnout defétismu a představě, že svět jak jej známe, nabírá velmi negativní vývojový trend. Jsem spíše nakloněn věřit tomu, že pravda je jinde, než je nám všemožnými médii prezentována. Lidstvo od prvopočátků své existence prošlo mnoha problémy a svou schopností překonávat překážky přečkalo morové epidemie, všemožné konflikty a války včetně hospodářských potíží. Kdesi v podstatě naší existence je pravděpodobně ukryt tajemný šém, jehož pomocí máme jako lidstvo sílu přežít vichry změn a krupobití obtíží. Podle mého názoru, že je třeba se programově oddělit od rostoucího tlaku negativismu a zmaru. Je nutno si vystavit informační hráz, která umožní přečkat i tuto aktuální smršť negativních vjemů. Cítím, že pouze dobrovolné cílené odpojení od kontinuální konzumace veskrze negativních mediálních zpráv zaručí, že nás nepohltí ta nekonečná lavina špatných zpráv. To nepochybně přispívá k tomu, že lidé přestávají věřit, že dnešek má být lepší než včerejšek. Zkuste to také, ať máte spokojenější dny.

Jak si užít volno a zůstat efektivní

Prázdniny je krásná doba roku, kdy nás slunce zahřeje, pláže volají na dobrodružství a lenošení. My si konečně můžeme odpočinout od pracovního kolotoče. Může to znít kontroverzně, ale prázdniny mohou být zároveň i motorem produktivity. Nechte své pracovní e-maily a zprávy v klidu. Vytvořte si digitální detox a zaměřte se na kvalitní čas strávený s rodinou, přáteli a odpočinkem. Prázdniny jsou ideální čas na vytvoření jasného oddělení mezi prací a osobním životem v naší mysli. Stanovte si realistické časové rámce pro práci a odpočinek. Při odpočinku se mohou zrodit nové myšlenky a nápady. Využijte volný čas na kreativní obnovu a zaměřte se na projekty, na které během běžného pracovního shonu nebyl čas. Procházky, sportovní aktivity a relaxace v přírodě nejenže podpoří fyzické zdraví, ale také posílí duševní pohodu. Prázdniny jsou ideální pro objevování nových kultur, tradic a zážitků. Co kdybyste se nechali inspirovat tím, co vidíte a zažíváte, a následně to aplikovali do své pracovní kreativity? Před návratem si dejte čas na postupný přechod z prázdninového režimu do pracovního. Plánujte si první dny návratu tak, aby byly přiměřeně klidné a abyste se mohli postupně vrátit do pracovního tempa. Prázdniny a produktivita tedy nemusí být protichůdné pojmy. Jakékoli úsilí o spojení relaxace a pracovního nasazení vám může pomoci získat novou perspektivu, obnovit kreativitu a posílit vaši výkonnost. Místo toho, abyste považovali dovolenou za překážku produktivity, vnímejte ji jako klíčový prvek pro udržení rovnováhy mezi prací a osobním životem.